DENÍK
OMLUVA:
Předem
se omlouvám za překlepy, hrubky a nespisovnou češtinu, ale já prostě
takhle mluvim.
Nazdar a sorry!
A taky chci poděkovat Ivetě za trpělivost při přepisování těch mejch čmáranic.
Cároš(ek)
Jak začít ? To se tak nějak obecně
vědělo, že se letos Vašek s Ivetou místo tradiční skupinové cesty
do světa chystají vyrazit jen tak sami ve dvou do Ekvádoru, aby si vyřešili
nějaké vnitřní problémy jejich vztahu. No a necelej měsíc před odletem
seděl Venca s Cárošem po koncertě Půl tváře nad pivem a panákama a
z Vaška najednou vypadlo: „Hele, Cáro, nechceš jet s náma ?“
No a protože takováhle nabídka se neodmítá, tak Cára teda jel s nima.
ÚT 12.února
Večer před
odletem jsme (stejně jako každé úterý) zašli do Špatnejch časů na pár
piv, rozloučit se s kamarády, otočili jsme dvě kola vodek a vyslechli
si Bóďovu radu na cestu: „Nezapomeň si vzít teplý fusekle, sádlem
namazaný boty a hlavně TATRANKU, ty debile!“
STŘ 13.února
Na ruzyňské
letiště nás veze Cárův kámoš Marek. Necháváme si za pade zabalit batohy
do igelitu, potom podstupujeme anabázi s imigračními úředníky Spojeného
království, necháváme si odbavit batohy (kluci cca 18kg, Iví asi 15) a
kolem osmý hodiny už jsme v bezcelní zóně. Tady ve free shopu kupujeme
ještě plechovková pivka na cestu k letadlu. Potkáváme Vencova kamaráda
Martina (Vašek nastupoval na jeho pracovní místo), kterej letí služebně do
Milána, ale kvůli špatnému počasí v Itálii možná nikam nepoletí….
Popíjíme společně pivko a kecáme. Nám to na rozdíl od Martina letí přesně
na čas (915), takže se loučíme a jdeme na to. Cára, kterej poletí
poprvé v životě, se docela těší. A tady začíná první zápis v deníku:
„tak jo, letíme, čas 1039,
Iveta spí, nedali nám pivo - jenom bagetu, jogurt s koblihou a kafe… 1130
jsme nad Londýnem (časovej posun je mínus 1 hodina), kluci se mačkají
na Ivetu (už nespí), která sedí u okýnka – je docela pěknej výhled na všechny
ty slavný památky (sorry, ale na názvy si nevzpomenu). Busem přejíždíme
na terminál 3 letiště Heathrow. Po odbavení ještě Venca podstoupil osobní
prohlídku a ve 1340 se náš Boeing 737/500 (lidičky, to je letadlo
jako kráva!) odlepil od země. Kluci si objednávají piva, Ivet houbu (netuší,
že na dlouho poslední…), pak dostáváme jídlo, další pivka a usínáme,
střídavě posloucháme rádio nebo sledujeme TV. Fasujeme nějaké formuláře
(imigrační kontrola USA), pokoušíme se je správně vyplnit, no uvidíme…
Dostáváme další jídlo, Iveta pro všechny objednává houbu. V šest
hodin odpoledne (USA času – posun oproti Praze je mínus 6 hodin) jsme v Miami.
Je tady děsně dusno, teplota 28°C. Imigrační kontrolu jsme zvládli v pohodě
– jdeme hledat batohy (na Ruzyni nám je odbavili pouze do Miami, dál se musíme
starat sami). K Ivetě se cestou k báglům přimotal malej pejsek a
začal čmuchat, no a vyčmuchal naše řízky, které nám ošklivá obtloustlá
Američanka nekompromisně zabavila. Sebrala nám dokonce i jabka, čůza jedna.
Takže máme bágly a jsme bez večeře, ach jo. Amerika nás zklamala hned na
začátku a to nás tady čeká ještě skoro 24 hodin čekání na zítřejší
let do Quita. Venca zjistil, že mu ve velkým báglu praskla plechovka pivka a
celej batoh je mokrej a „smrdí“ pivem. Dáváme si bágly do úschovny (bagage
storage) za 5$ za kus a jdeme se podivat ven, kde mezitím začalo pršet. Pořád
je hnusně dusno, jdeme do haly, kde je aspoň klimatizace. Rozbíjíme „tábor“
mezi několika sedačkami a hrajeme kostky. Najednou se za námi ozve český ženský
hlas: „Kam jedete ?“. Je to krajanka Marie, která vyráží na měsíc sama
do Kostariky. Kostky vyhrála Ivet. Pořád vzpomínáme na zabavené řízečky
paní Nelibové, nakonec už to nevydržíme a jdem si aspoň koupit dvojitej
hamburger (za 3$), je pěkně hnusnej.
ČT
14.února
Čas 525
– po troškách jsme něco málo naspali. Na letišti začíná normální
den. Všude jsou americké vlajky a Medvídek Pú, začíná nás to srát, to
čekání je nekonečný. Kolem osmé se loučíme s Marií a místní MHD,
linkou J za 1.5$, vyrážíme podívat se na Miami Beach. Je to tady hnusný,
takový umělý, kýčovitý – samej hotel s bazénem, palmy…, je to
divný. Je pod mrakem. Svačíme chleba s paštikou, kolem nás pobíhaj
pomatený Amíci, některý sotva choděj…. Začíná pršet. Zpátky na letiště
jedeme asi na černo, protože neplatíme. Řidič-černoch se jenom usmívá.
Na letišti se snažíme vypátrat, kam se půjdeme odbavit, ale zjišťujeme,
že máme ještě čas. Jdeme na kafe (1$) a kolu (2$), potom v bance rozměňujeme
větší bankovky. Jsme všichni tři unavení, nevyspalí a začínáme být na
sebe i protivní (taková malinká ponorka hned na začátku). Ufff, konečně
je náš čas, jdeme se odbavit. Zastavila nás security bába, kontrola, jestli
nevezeme spreje, zbraně a spol. Američani jsou po 11.září hodně opatrný,
skoro až moc….. Čekáme ve frontě na odbavení asi 20 min. Vypadá to drsně,
nejdřív nám sebrali letenky a když naše bágly projeli bez potíží
kontrolou s rentgenem (nechápu to do dneška, Venca měl přece v báglu
kasr a sprej na nohy, Iveta zase lak na vlasy a deodorant), tak se usmály (nebo
se o to aspoň pokusili) a vrátili nám lupeny. Potřebujeme zabít poslední
hodinku a půl času a tak jdeme hrát kostky, vyhrál Václav (1052 bodů).
Cestou k letadlu podstupujeme několik dalších rentgenů a osobních
prohlídek. Konečně se naše letadlo rozjíždí po runwayi, zařazuje se do
fronty asi pěti letadel (za náma jich čeká dalších 10 a už se vznášíme
nad Miami a míříme do Quita. Po pivíčku a jídle usínáme a budíme se až
těsně před přistáním v Quitu (čas 2125). Tam nás čeká
snad už poslední imigrační kontrola, při které se úředník vyřizující
naše papíry nezajímal ani tak o správnost vyplněných formulářů, ale spíš
o Ivetu. Žlutým taxíkem se za 5$ vezeme do hotelu Grand. Bydlíme všichni za
8,5$, kluci si dávaj` pivko z domova a Iveta se sprchuje, Venca straší,
že na nás nezbyde teplá voda… :o))
PÁ
15.února
Budíme se
kolem sedmý hodiny, venku svítí sluníčko. Na balkóně vaříme na liháči
vodu na kafe, dáváme se desinfekčního panáka vodky, plechovku pivka a dopíjíme
zbytky vína z letadla. Iveta se šla „tvořit“ do koupelny. Snídáme,
balíme malý baťůžky, matláme se opalovacím krémem a vyrážíme do města.
Ulice jsou plné obchůdků – všichni prodávají všechno. Jdeme pořád do
kopce, sluníčko sluní, co se do nás vejde, chladíme se dvoulitrovkou balené
vody (0,65$). Zkoušíme někde sehnat malou plynovou bombu na vaření, ale
marně, škoda. Většina domů je rozestavěných, aby se nemuseli koulaudovat
a tudíž platit daně. V ulicích starého města je pěkněj bordel, všude
se válí odpadky a pobíhají toulavá psiska. Jdeme pořád do kopce, podle průvodce
to vypadá, že jsme si vyšlápli na kopec El Tejar (téměř na vrchol). Prohlížíme
si místní tržnici, kde Ivet si dává nanuka (0,25$). V hotelu platíme
za další noc a jdeme do hospůdky na pivko. Mají Pilsener, asi nejrozšířenější
značku piva v Ekvádoru, obsah 0,578 litru za 1$. Studujeme průvodce,
mapu a plánujeme co dál. Nechceme podcenit aklimatizaci a rozhodujeme se pro
trek na sopku Reventador (3565 m.n.m.), Ivet sice namítá, že Sumaco by bylo
zajímavější, ale je přehlasována. Při překladu průvodce Venca zjišťuje,
že výstup na Reventador je easy, pak
se o překlad pokouší Iveta a všimne si něčeho, co Václav jaksi přehlédl,
totiž, že za easy je ještě to lost,
tedy že je jednoduché se ztratit.!
Ale už je rozhodnuto a navíc máme další pivo…. :o)) Vracíme se na hotel,
kde zjišťujeme, jaké škody na našich bílých tělech napáchalo rovníkové
slunce. Venca vaří vynikající těstoviny s chilli pastou. Po pozdním
obědě usínáme, budíme se až kolem sedmé hodiny a jdeme na dolů do hotelu
na internet (necelej dolar za hodinu), pozdravit rodiče a kamarády.
SO
16.února
Snídáme polívku,
čaj, sušenky z letadla a poslední plechovku Plzně. Balíme a vyrážíme
na autobusák (asi 5min cesty od hotelu). V našem hotelu nabízejí možnost
uložení věcí trezoru, čehož rádi využíváme a necháváme si tu
letenky, kopie pasů a odletovou taxu 25USD a pár dolarů jako rezervu pro případ
nouze. Na autobusáku to vypadá asi následovně: prodavači jízdenek jsou
nalepení u okýnek jednotlivých přepážek a předhánějí se v nabídkách
kdo kdy kam a za kolik. Trojice bílých vykulených turistů s batohy na zádech
je pro ně pěkným soustem. Kupujeme u jedné důvěryhodně vypadající paní
lístky do San Rafaela (ale platíme až do Laga Agria, ačkoliv San Rafaelo je
sotva za půlkou cesty) na půl desátou. Platíme každej 5$ a k tomu 10
centavos (0,1$) za vstup na nástupiště. Chvilku poněkud zmatkujeme, ale
nakonec nalézáme správné nástupiště, nakládáme batohy a přesně na čas
odjíždíme. Řidič jede jako prase, evidentně tady platí zákon
kyje a tesáku, tedy „právo silnějšího“.
Náš šofér si toho je plně vědom a využívá toho v maximální možné
míře. Při těsném míjení s protijedoucím kamiónem se však poněkud
přepočítal, prostě se tam nevešel – o kamion rozbíjíme zrcátko, najíždíme
na chodník, narážíme do lampy, urážíme druhé zrcátko a mačkáme plechy
na boku autobusu. Taky jsme píchli kolo. Po pěti hodinách jízdy konečně
vystupujeme uprostřed prázdné silnice a řidičův pomocník nám ukazuje kam
máme jít. Naše batohy jsou z busu špinavý jako prase. Vyrážíme směrem,
který naznačil autobusák - je to z kopce dolů. Procházíme okolo strážního
domku – je na něm napsáno, že se tu vybírá poplatek 1$ za vstup do parku.
Nikdo tu však není a tak neplatíme a jdeme v klidu dál. Přicházíme
do jakési rekreační osady, ptáme se místního správce na vodopády San
Rafael a hlavně na vulkán Reventador. Správce nám ukazuje cestu k vodopádu
a nabízí nocleh v chatce za 6$ na osobu nebo za 2$ ve stanu. Volíme
druhou možnost a vydáváme se stezkou skrz džungli k vodopádu. Cestou
se kocháme krásami džungle, nejvíc se kochá Iveta, nedává pozor na cestu
a padá. Má krvavej šrám na holeni, modřinu na zadečku a mokrý kraťasy. Už
slyšíme vodopád – je to hukot jako kráva, po chvilce ho i vidíme – NÁDHERA
! – fotíme a točíme. Potkáváme skupinku turistů, mají z nás
srandu, blbci. Stavíme stan na louce s výhledem na vodopád a pokoušíme
se rozdělat oheň – po hodince se nám to konečně daří. Bereme vodu z potoka,
sterilizujeme. K večeři máme pro změnu opět těstoviny. Začíná
poprchávat. Zalejzáme do stanu, pro tři je malej, ale nějak se do něj musíme
naskládat. S malejma přestávkama pršelo celou noc.
NE
17.února
Vstáváme v sedm,
pořád malinko poprchává. Snídáme, balíme bágly a vyrábíme z letadlovejch
ponožek návleky na boty. Potkáváme dva týpky, který si chtěj vyfotit
vodopád, ale maj` smůlu, je mlha. Prší čím dál víc. Míjíme osadu a
radujeme se, že nemusíme platit ani ty 2$ za nocleh. Správce nás ale po pěti
minutách dobíhá a požaduje zaplatit. Aspoň, že nám nakreslil na kus papíru
mapku, kudy máme jít na Reventador. Jdeme kousek po silnici, zastavujeme u
takové hospůdky a ptáme se pro jistotu ještě jednou na cestu. Majitel nám
cestu rozmlouvá, máme prý počkat den dva, až přestane pršet, prostě maňána.
Dokonce se nabízí, že půjde s námi. Za 140$, prdlajs ! Jdeme a po chvíli
jsme u rezavé cedule označující stezku k vulkánu. Jdeme do toho ! Nejdříve
jdeme vysokou trávou, pak přelejzáme petrolejovod a noříme se do džungle.
Pořád vytrvale prší, ale aspoň, že není zima. Stezka se postupem času mění
v potůček, džungle houstne, začínají nám protejkat boty, pomalu, ale
jistě nám těžknou batohy. Jdeme pořád do kopce, občas přelejzáme
popadané stromy, někdy musíme i sundávat batohy. Pomalu se vytrácí naše
počáteční opatrnost při překračováni louží, kašleme na impregnaci a
GoreTex, ne-GoreTex, bereme to středem cesty, tj. potokem a bahnem. Jednou jsme
špatně uhnuli se stezky a zbytečně jsme se asi půl hodiny hrabali kamenitou
strání. Není divu, že při takovémhle stylu „chůze“ hodně rychle ubývají
síly. Když k tomu člověk přičte ještě to, že je mokrej až na
prdeli a to prase, co táhne zádech, má místo původních 18ti kilo pětadvacet,
tak mu to na psychice moc nepřidá. Od lidí ze San Rafaela víme, že někde
po cestě má být chata, ve které se dá přespat. Pomalu nás opouští nejen
síly, ale také optimismus, že vůbec někdy nějakou chatu najdeme. Čím dál
častěji děláme přestávky, cpeme se müsli tyčinkama a vzájemně se
hecujeme, že už to je určitě jenom kousek. Je to fakt hustý – pořád to
samý: déšť (pořád leje jako z konve), džungle, bahno, nadávky, všechno
mokrý na sračku. Přestáváme věřit ve šťastný konec a už se vidíme
namačkaný ve stanu někde mezi větvema uprostřed džungle. Po 6ti hodinách
drsnýho putování džunglí se konečně zepředu ozývá Cárošův radostný
řev. Konečně jsme u chaty – HURÁ !!! Shazujeme ze zad vodou nacucaný bágly,
mejeme se v potoce, rozděláváme v chatě oheň (na místě k tomu
určeném), sušíme pasy, dolary, spacáky, mokrý hadry, prostě všechno. K večeři
vaříme těstoviny, k tomu kafe a pikao. Po čase přestává pršet a v dálce
se objevuje náš cíl – vulkán Reventador. Je ještě hodně daleko a tak
usuzujeme, že naše chata je teprve první ze dvou slibovaných. No, je před námi
ještě pořádnej kus cesty. Jsme utahaný jako koťata, jdem brzo spát.
Ach jo, zase
celou noc chcalo. Vstáváme v půl sedmý, vaříme na ohni snídani.
Iveta ještě polehává, nevypadá vůbec dobře. Oblékáme se do mokrejch
hardů a bot ze včerejška, je to sakra rozdíl oproti vyhřátýmu spacáku.
Po osmý hodině vyrážíme, pořád prší. Hned za chatou to začíná nanovo
– džungle, bahno, podlejzání větví, brodění se potokem… Není divu,
že asi po půl hodině cesty Iveta ztrácí čepici a následně i nervy.
Zastavujeme, uklidňovací panák a cigáro jí zvedá na nohy. Za další půl
hoďku se vynořujeme z džungle, před námi se rozkládá rovina s nízkými
keříky, mechy, vřesy a spoustou krásnejch kytek. Dáváme si pauzičku na
cigárko a müsli tyčinku, taky fotíme. Na chvilku dokonce přestává i pršet.
Cesta po planině je dost o hubu, teda spíš o kotníky. Stezka vede po
kamenech, občas je značená igelitovým fáborkem. Klopýtáme, jak se dá, občas
někdo z nás uklouzne a jeho tělo ozdobí další z mnohá krvavých
šrámů. Cejtíme, že nám ubývají síly a navíc cesta před námi začíná
stoupat vzhůru. Dochází nám zásoby vody, cestou však nalézáme kanystřík
s vodou. Voda nevypadá příliš vábně, plavou v ní řasy a nějaká
havěť – kašlem na to - sterilizujeme, přidáváme Tang a pokračujeme v útrpné
cestě. Stavíme na müsli a cpeme do sebe hroznovej cukr. O jeden z ostrých
šutrů si Venca ošklivě rozřízl prst – ošetřujeme ho a jdeme dál. Prší
víc a víc. Stezka je stále hůř a hůř značená a pořád víc a víc do
kopce. Stavíme na odpočinek snad každých deset minut. Šlapeme každej sám
za sebe, těžkou mrchu na zádech, mokro úplně všude, nervy v kýblu a
před sebou vidinu slibovaný chaty. Cestou míjíme připravené místečko pro
stan, snad ho nebudeme potřebovat. Funíme pořád po šutrech a mechu vzhůru
a doufáme, že za chvilku už TAM budem. Už máme všeho dost a ke vší smůle
zjišťuje, že jsme uhnuli ze stezky a hrabeme se buhví kam. Jednohlasně
rozhodujeme o sestupu k místečku pro stan. Pořád vytrvale prší, v dáli
je slyšet hrom, asi se blíží bouřka. Cesta dolů ubíhá znatelně
rychleji, ani už nejdeme, spíš sjíždíme po prdeli. Po více jak 6ti hodinách
pochodu jsme zpátky u připraveného místečka. V rychlosti stavíme
stan, převlíkáme se do suchejch věcí, ošetřujeme rozmáčené nohy pudrem
a zalejzáme do spacáku. Večeříme fazole, Iveta je za pár minut odkládá
za stanem. Venku přestává pršet, mraky se roztáhly a vypadá to, že bude i
něco vidět. Cára s Ivet jsou úplně vyřízený a usínají. Venca
vylejzá ven a zkouší něco málo natočit.
ÚT
19.února
Celou noc pršelo
a prší stále, ach jo. Vstáváme kolem půl sedmý, vaříme čaj, olizujeme
vodu ze stanu, snídáme, balíme, nandáváme promočený boty a vyrážíme (čas
800). Nikoliv však k vrcholu, ale zpátky zpět do San Rafaela,
už jsme si užili svý a rozhodně nechceme pokoušet osud. Všude okolo je
mlha, takže ani nevidíme nepokořený Reventador. Cesta dolů nám ubíhá
znatelně rychleji, než včera, když jsme se drápali nahoru. Déšť nám ale
nic nedaruje a snaží se nám cestu co nejvíce znepříjemnit, navíc jdeme v mracích,
takže jsme zase mokrý až na kost. Po mokrejch šutrech to pěkně klouže,
nejvíc Vencovi, kterej se co chvíli natáhne. Sem tam stavíme na odpočinek a
müsli tyčinku. Taky do sebe cpeme hroznovej cukr a výtečný bonpari s lesní
příchutí. Konečně jsme nad džunglí, odtud už je to k chatě slabá
hodinka. V džungli zkoušíme něco natočit a nafotit, ale díky velké
vlhkosti vzduchu se objektiv okamžitě zamlžuje. V půl dvanácté jsme u
chaty, mejeme se v potoce, rozděláváme oheň a sušíme oblečení. K obědu
vaříme rejži s výtečnou pytlíkovou omáčkou a chlebovými drobečky.
Jako chuťovku si dáváme kakao. Ošetřujeme si šrámy a stříháme nehty
(jak máme nohy pořád v mokru, tak nehty rostou strašně rychle). Poleháváme
na karimatkách, popíjíme kakao, zobeme (h)rozinky a hrajeme kostky. Je nám
moc fajn, hlavně, že máme nohy v suchu. Kostky vyhrál Cára (836). Václav
si dává doutníček – Cároš si od něj dal jednoho práska. Objevujeme skvělou
pochoutku – opečenej křemešník. K večeři máme makaróny s kečupem.
STŘ
20.února
Václavovi
byla v noci zima od mokrýho spacáku. Snídáme polívku a silný kafe. Cároš
má opar ze včerejšího ocucávání kloubouku. Balíme, nabíráme vodu z potoka
a kolem devátý vyrážíme zpět k San Rafelu. Cesta už nám nepřipadá
tak drsná, máme dobrou náladu, vtipkujeme, zastavujeme na focení. Pro změnu
opět začíná pršet. Nám to ale neva a ťapeme dál. Cesta ubíhá pěkně
rychle a už jsme u řeky Rio Reventador. Je tu krásná laguna – Vencos s Cárošem
se vrhají do průzračné vody a smývají ze sebe čtyřdenní špínu a smrad
a blbnou jako malí kluci. Iveta to fotí. Václav točí na kameru motýla. K civilizaci
je to ani ne hodinka, dokonce přestává pršet, fotíme kytičky a těšíme
se na pivko. Konečně jsme u hospůdky, po těch čtyřech dnech putování je
to úplná oáza – je tu bazén, sprchy a hlavně – maj` tady studený pivko
!!! Sundáváme prochcaný boty, ošetřujeme sedřený nohy zásypem a dopřáváme
jim pohodlí sandálů. Ivet se oddává koupeli v bazénu. Sluníčko pere
jako blázen a snaží se dohnat to, co za poslední čtyři dny nestihlo. Sušíme
spacáky a boty. Máme další pivka a ptáme se chlápka, kterej se nám na začátku
nabízel jako průvodce, jaxme byli daleko od vrcholu. Dozvídáme se, že nám k vrcholu
chybělo pár desítek výškových metrů, žádná další chata už tam prý
není, tak to teda nevím, co to tam Venca v tý mlze pod Reventadorem viděl…
:o))) Teď, když už jsme zase v suchu a pohodě, tak nás to mrzí, vždyť
stačilo vyrazit od chaty jen s malým baťůžkem a za den bysme to tam a
zpátky přece museli zvládnout. Také se dozvídáme, že přes silnici Quito
– Lago Agrio popadalo několik stromů, ale naštěstí pro nás ve směru na
Lago, takže můžeme jít zkusit stopovat. Balíme, dopíjíme pivka, platíme
6$ a jdeme zkusit štěstí na silnici. Ani né po pěti minutách čekání nám
zastavuje bus jedoucí do Quita, každej platíme 4$, dokonce jsme si i sedli,
sice každej jinam, ale sedíme. Čas 1620. Dítě sedící na matce
vedle Ivety se posralo, Vaškův soused, taky dítě, pro změnu zvrací. Je to
peklo ! Cesta je nekonečně dlouhá, v dálce už jsou vidět světýlka
nočního Quita, ale trvá ještě skoro hodinu, než jsme v něm. Jdeme
rovnou do hotelu Grand, dostáváme malinkatej pokoj se dvěma postelema. Jsme
nasraný, že nemáme kde usušit mokrý věci. No nic, uvidíme ráno, co dál.
Sprcha, chleba s paštikou a jdeme spát.
ČT
21.února
Václav se
oholil. Jdeme na nákup:
·
několik plechovkových piv CLUB
0.6$ za jedno
·
10 vajec
0.6$
·
cigára
0.7$
·
12 x pečivo
0.6$
·
jogurtový mlíko
1$
·
dvoulitrovka 7up
1$
·
výborná houska s párkem
0.06$
V recepci
jsme vyžebrali balík starejch novin do bot (sušíme je na sluníčku za
oknem) a taky jsme zjistili, že v je hotelu prádelna. Jelikož všechny
naše věci smrdí kouřem, jaxme je sušili nad ohněm, tak tu prádelnu berem.
Máme toho přes pět kilo, prej to bude zítra odpoledne. Platíme asi 5$. Na
pokoji na liháči děláme vajíčka na špeku a na cibulce. Je toho moc a je
to dobrý. Po jídle usínáme a budíme se až kolem jedný hodiny. Jdeme dolů
do hotelu na internet a pak do města, tentokrát do „nového“. Prohlídli a
nafotili jsme si katedrálu. Všude ve městě je spousta policajtů s obuškama
a ochrannými štíty, asi se něco chystá. Sedíme v parku a plánujeme
co dál, vypadá to na odpočinek u moře v Mantě, potom výstup na
Cotopaxi, dál do Cuency a pak se uvidí. Dáváme si výbornej a velikej
hamburger (asi za 1$). Okukujeme krámky s indiánským zbožím a jen tak
orientačně zjišťujeme ceny (hamaka 15$, kalhoty 6$). Chceme nakoupit
pohledy, ale maj samý hnusný. Dostáváme hlad (hlavně Cároš-Monty) a tak
vyrážíme zpět do hotelu. Cestou vidíme začínající demonstrace, občas
do davu vletí patrona se slzákem, vedle nás odnášejí raněného, tak raději
rychle mizíme do bezpečí a zalejzáme do restaurace Rincon Azuayo (doporučuje
jí průvodce Lonely Planet). K jídlu máme Lomo
noc menestra y datacones (hovězí na grilu s rejží a opečeným banánem)
a Pollo en salsa curry (kuře s kari
omáčkou, rejže a hranolky), k tomu pivka a džus (hugo). Cároš si
pochvaluje množství jídla. Z radia hraje romantický klavír Jiřího
Maláska a v TV dávají wrestling, babička-servírka ho se zájmem
sleduje a fandí na celou hospodu. Platíme 11$ a vracíme se na hotel. Iveta se
šla umejt a Václav klikuje (14ks). Prdíme po vejcích (huevos).
PÁ
22.února
Spíme až do
půl devátý (rekord !), snídáme a začínáme balit. Necháváme si dole v recepci
bágly, na hodinku na internet a vyrážíme do města. Konkrétně na autobusák,
zjistit bus do Manty, chceme jet přes noc (podle průvodce cesta trvá 9
hodin), abysme ušetřili za hotel. Kupujeme lístky za 6$ na osobu (ostatní
nabídky byli až 9$) a jede nám to v půl desátý večer, takže máme
celej den čas. Už po několikáté si procházíme město, už nás to přestává
bavit. V supermarketu (něco jako Delvita) kupujeme banány, pivka a čokoládu.
V krámku o kus dál kupujeme pohledy (0,3$ za kus), nejsou sice nijak krásný,
ale co se dá dělat. Nemaj` známky – prej na poště. Jdeme do parku, svačíme
banány a píšeme pohledy. Trošku se zatáhlo a dokonce spadlo i pár kapek deště.
Jdeme někam na jídlo, cestou Iveta neodolá a kupuje si jahodovej dortík. Na
poště dokupujeme zbývající pohledy a známky (do Evropy se platí 0,84$).
Na jídlo jsme nakonec zašli do jídelny kousek od hotelu. Po překousnutí
jazykové bariéry (trapas) objednáváme kuře a nějakou kotletu, k tom
pivka a kolu. V bedně dávají Simpsonovi. Obtěžují nás žebrající děti,
dáváme jim salát, kterej nám moc nejede (je v něm ňákej hnusnej
kopr). Venku se mezitím rozpršelo. Iveta platí a naznačuje nám, ať rychle
vypadnem. Venku nám sděluje, že jí místo 1$ vrátili desetidolarovku. Jdeme
zpátky do hotelu, do báglů přibalujeme vyprané (a voňavé) prádlo. Protože
je pátek, tak si dáváme antimalarikum Delagil. Venca s Cárošem si po návstěvě
WC přidávají ještě antisračkorikum Reasec. Sedíme v křesílkách,
dopisujeme pohledy a jdeme na kostky. Vítězí Ivet (938), Václava hra
nebavila, nějak mu to nešlo od ruky, ale nakonec prohrál Cároš. Před devátou
vyrážíme na bus do Manty. Autobus vypadá líp než ten minulej, ale řidič
jede ještě hůř. Po kamenitý silnici to žene jako prase. V TV běží
film s Henry Rollinsem a Icem-T. Usínám. Venku pořád prší, v autobuse
je dusno, zpocený lidi a okýnka.
SO
23.února
V 630
jsme v Mantě, jdeme rovnou k moři – humus, špína, štípou tady
komáři a vůbec - prostě FUJ! Tady rozhodně nezůstaneme. Vracíme se na
autobusák a studujeme v průvodci, kam pojedeme dál. Nakonec se rozhodujeme
pro cestu po západním pobřeží do Národního parku Machalilla. Bus za 2,4$
je hnusnej, bágly se vezou na střeše. Vystupujeme po dvou hodinách jízdy u
vstupní brány do parku. Zjišťujeme, že třídenní vstupné do parku je 15$
a navíc se tam nesmí spát. Vzdáváme to a po silnici se vracíme do rybářské
vesničky Machalilla. Je poledne, sluníčko hřeje, určitě je dobrejch 40°C,
né-li víc. S velkým báglem na zádech a malým na břiše je to docela
záhul. Prohlížíme si pláž – nic moc, hlavně žádný palmy nebo aspoň
ňákej stín. Tady bysme se za chvilku upekli zaživa. Jdeme skrz vesnici zpátky
k hlavní silnici, kde jezdí autobus. Všichni domorodci jsou schovaní ve
stínu svých příbytků, pohupují se v rybářských sítích, nic nedělaj`
a pozorujou nás – trojici bílejch cizinců s báglama uprostřed poledního
žáru na rovníku. Muselo to vypadat jako úvodní scéna z filmu Tenkrát
na západě. Zalejzáme do chýše s reklamou na Coca Colu (jen tak
mimochodem, tahle reklama je úplně všude), dáváme si pivko a vymejšlíme
co dál. Vypadá to na Puerto Lopez, dáváme si dalšího lahváče a už se
vezeme. Za jeden dolar a půl hodinky jsme tam. Hned při výstupu z busu nás
odchytává hotelovej nahaněč a nabízí ubytování za 6$ na osobu a noc. To
je opravdu hodně a tak to jdeme zkusit jinam. Bambusový hostal Sol Inn za tři
pade se sprchou na pokoji už je lepší a tak tady zůstáváme. Hoteliér se
diví, že nám stačí dvoulůžkovej pokoj pro tři lidi, ale mezinárodní NO
PROBLEMA ho uklidňuje a jde si po svých. Po obědě (pečivo se salámem), sprše
a chvilce zevlování vyrážíme obhlídnout pobřeží. Cára našel před
hotelem deset dolarů, HURÁ ! Pláž není nic extra, ale ve srovnání s Mantou
je to pořád o něčem jiném. Koupačka, sedíme, kecáme. Začíná se
zatahovat, jdem zpátky na hotel. Splachujeme ze sebe ve sprše mořskou sůl a
vyrážíme na večeři. Zalejzáme do hospody „Versana del Mar“ a dáváme
si rybu - je to dobrý, drahý (za jídla s pivkama platíme 15$), není
toho moc a navíc tu otravujou mouchy, komáři a podobná havěť. Partičku
kostek vyhrála Iví (1001 bod). Ve městě ještě kupujeme 4 malý pivka
(2,8$) a vracíme se na hotel.
NE
24.února
Z postele
vylejzáme až něco po devátý, ale vzhůru jsme už minimálně od pěti, kdy
venku začal vyřvávat kohout. Venku je pod mrakem, nevypadá to na žádnej pařák.
Cároš jde nakoupit do města, pak snídáme pečivo, salám a pivka ze včerejška.
Platíme další noc a vyrážíme se projít podél pobřeží kam to jde.
Cestou okukujeme nabídku cestovky, která nabízí výlet lodí na ostrov Isla
de La Plata, ale je to moc drahý. Tak radši pozorujeme, fotíme a točíme
kraby, sbíráme mušle a kamínky. Pak vyrážíme na druhý konec pláže,
cestou kupujeme něco k jídlu (pečenej banán se sýrem) a taky ňáký
pohledy. Koupeme se a blbneme ve vlnách. Kolem půl čtvrtý se vracíme na
hotel. Jsme trošku spálený – Vašek xicht, Cára záda. Sprcha a vyrážíme
do města – Ivetina volba zní: restaurace „My Flower“. Objednáváme si 3
x rybu, pivka a kolu s rumem. Hrajeme kostky, tradičně vyhrál Venca. Jídlo
je dobrý, porce tak akorát. V televizi dávaj` fotbal, když padne gól,
tak komentátor křičí dobrejch deset vteřin GÓÓÓÓÓÓÓÓL !!! Je tu
spousta much, máme další pivka a plánujeme co dál. Vítězí okruh
Guayaquil – Cuenca – Ingapirca – Macas – Puyo – Lacatunga. Kupujeme si
ještě čtyři velký piva, platíme 16$ a vracíme se na hotel. Cestou si Iví
dává ještě Magnum, Vašek něco jako Míšu a jako bonus čokoládu a brambůrky.
Na hotelu kecáme a pijeme po tmě – kvůli mouchám a komárům. Ačkoliv spíme
pod moskytiérou, stejně koušou, mrchy.
Zase nás budí
ten debilní kohout. Snídáme, balíme, vracíme lahváče a jdem na autobusák.
Tam nás odchytává nahaněč a už se vezeme (3,5$ za všechny) do Jipijapy.
Počasí docela ujde, je teplo a pod mrakem. V deset jsme v Jipijapě,
přestupujeme na bus do Quayaquilu (3,5$ za jednoho). V buse je klimatizace
(a tudíž pěkná kosa), hajzlík, video (vypnutý) a opět zvracející děti.
Ačkoliv máme na lístku označená naše sedadla, sedíme úplně jinde. Je nám
to jedno, hlavní je, že vůbec sedíme. 1310 – jsme v Quayaquilu,
největším městě Ekvádoru. Je vyhlášené tím, že má letiště uprostřed
města a taky největší kriminalitu. Autobusák podle toho vypadá, je to
ohromnej hangár plnej pochybnejch existencí. Zatímco se Ivet s Cárošem
pokoušejí koupit lístky do Cuency, tak Václava hlídajícího batohy začala
dost nechutným způsobem obtěžovat VELMI odporná polonahá, postižená a přiopilá
ženština. Iveta mezitím úspěšně uhádala slevu na lístky (ze 6$ na 4$ za
osobu). Opět platíme poplatek za vstup na nástupiště. Máme ještě čas a
tak točíme a fotíme letadla na nedalekém letišti. Autobus je poloprázdnej,
sedíme úplně vpředu. Probíhá tradiční kolečko – v autobuse se střídají
prodejci vody, ovoce, sendvičů, hodinek, brýlí… V půl třetí konečně
odjíždíme. Cesta je příjemná, jedeme po pěkných asfaltkách mezi banánovými
plantážemi a zatopenými políčky místních zemědělců. Svítí sluníčko.
Hodně fotíme a točíme. Silnice se začíná zvedat mezi zelené kopečky. Za
chvilku jsme v horách, je tu mlha, chladno a začíná pršet. Původní
asfaltka se mění v kamenitou cestu. Na jednom místě je cesta dokonce
zasypaná sesunutým kamením. Ve vzduchu je cítit síra. Projíždíme národním
parkem El Cajas – je tu spousta jezírek a lagun, docela pěkný pokoukáníčko.
Teď už sjíždíme dolů z hor a navečer jsme v Cuence. Město
vypadá docela čistě. Hned na autobusáku se nám nabízí taxikář s felicií,
s díky odmítáme. Asi po čtvrt hodince chůze jsme u hotelu „Residencial
Colombia“ doporučovaném v průvodci, jenže ejhle, na dveřích visí
řetěz se zámkem. Zkoušíme vedlejší hotel „North“ – za 4$ na osobu máme
obrovskej pokoj bez teplý vody. Po zabydlení vyrážíme do města na večeři.
Vypadá to jako zlej sen, všude maj stažený rolety. Nakonec končíme v kuřecím
grilu ve stylu McDonald. Za 12$ máme celý kuře, troje hranolky, polívku,
pivka, džus a misku asi vařenejch, nám neznámejch plodů – vypadá to jako
česnek, ale nemá to vůbec žádnou chuť. Jedno pivko je zmrzlý na kost a na
huga Iveta čeká dobrou čtvrt hodinku. Cestou zpátky na hotel kupujeme ještě
pár malých piv na pokoj.
ÚT
26.února
Hned ráno
vyrážíme do města, kupujeme pečivo a banány. Snídáme cestou na autobusák.
Jedeme za 1,4$ do El Tamba (cestou se nám naskytl nádherný pohled na horské
masivy), tam přestupujeme a malinkatým autobusem se každý za 0,3$ vezeme do
Ingapircy, což je památka – ruiny obydlí Inků. V autobuse se vezou
jenom indiáni, převážně ženy ve stylových oblečcích – sukýnka,
podkolenky (klidně s nápisem NIKE!), pončo a slušivý klobouček, a my.
Ingapirca je maličká vesnička, kde kromě oné památky není nic zajímavého.
Platíme vstup 5$ do areálu a snažíme se porozumět anglicko/španělskému výkladu
průvodce. Je strašný vedro, slunce nás nešetří a pere to do nás o 106.
Mezi ruinami se potulují lamy, to jsou takoví wellbloudi, ale bez hrbu. Po
prohlídce celého areálu se ještě zastavujeme v muzeu, kupujeme pohledy
a míříme zpět do vesnice. Tipujeme, v kolik asi tak pojede autobus zpátky
a už nám jeden troubí za zádama – jedeme ! Šoféruje takovej mladej kluk
v tričku Marylin Manson a poslouchá k tomu salsu, co jiného… :o)) Přestupujeme
v El Tambu a vracíme se do Cuency. Z autobusáku jdeme rovnou do města
hledat nějakou hospodu na jídlo. Průvodce LP doporučuje restauraci
Raymipampa – mají tady dokonce jídelní lístek v angličtině, ale
servírka umí pouze španělsky, takže smůla. Nakonec přibíhá zkušenější
číšník, u něhož si bez potíží objednáváme. Podle průvodce je tahle
hospoda vyhlášená velkými porcemi jídla, to jsem zvědavej….. ááá už
se nám to nese: Iví má kuřecí plátky s rejží, Venca obří masovou
omeletu a Cároš nudle s masovou směsí. Hmmmm, je to dobrota a je toho
hodně. Zapíjíme to několika pivsony a na závěr ještě kafíčko. Platíme
15$ i s dýškem. Cestou se stavujeme v supermarketu, kupujeme banány, sýr, džus,
mlíko a sušenky. Jo a taky pivka na hotel ke kostkám, který zase vyhrál
Venca (916). Ráno vypraný věci přes den na balkoně v pohodě uschly.
STŘ
27. února
Klasické ráno
– záchod, sračka, endiaron a kliky (kluci 21, Iví 11). Snídáme, balíme,
necháváme si bágly dole v hotelu a jdeme do města. S pohledama na poštu
a taky na internet. Prohlížíme si město, starou katedrálu, taky jdeme k řece,
sluníčko sluní strašně moc, Cárovi je od včerejška nějak zle, asi úpal.
Sedíme na chodníku pod stromem, Vencos nahrává na kameru felicii. Pak se
vracíme do centra, stavujeme se na jídlo – hamburger a pivo. Studujeme v průvodci,
co je zajímavýho v Macasu, zjišťujeme, že nic, ale i přesto jdeme na
autobusák a kupujeme lístky do Macasu. Při čekání na bus – v hospůdce,
jak jinak.. :o)) začíná docela hnusně pršet, přesouváme se do vestibulu
na autobusáku. Běží tu současně tři televize (wrestling, fotbal a McGywer),
které i přes mizernou kvalitu obrazu místní sledují se zájmem. Kupujeme ještě
pohledy a ve 2000 už sedíme v autobusu. Ani ne po hodince jízdy
se asfaltová silnice mění v kamenitý tankodrom – absolutně se přitom
nedá usnout, ale nakonec si zvykáme a postupně tuhneme.
ČT
28. února
Po více jak
10ti hodinách jízdy jsme vypadli na hnusným autobusáku v Macasu. Snídáme
pečivo na lavičce na náměstí a pozorujeme děti ve školním stejnokroji.
Vracíme se na autobusák, kupujeme lístky do Puya (4 a půl $ za osobu), v bistru
si dáváme vajíčka a kafe. Bus do Puya přijíždí na čas. Jedeme po
kamenité rozbité silnici mezi banánovými plantážemi, sem tam zahlédneme dřevěný
domek (s reklamou na Coca Colu, jak jinak). Všude podél cesty je všechno
zelený, pastva pro oči – a nejen pro ně, hodně fotíme a točíme. Ve
vesničce Chuitaio musíme vystoupit z busu a přejít přes dva mosty za
řeku, kde na nás čeká jiný bus, protože ten náš by chatrné mosty neudržely.
Po cestě přistupuje skupinka rozjařených přiopilých mladíků, vracejících
se z fotbalového utkání s vedlejší vesnicí. Jeden mluví
perfektně anglicky, sedá si k Cárovi, do ruky mu dává litrovku piva a
snaží se s ním pokecat. Kolem půl jedné jsme v Puyu a přestupujeme
na bus do Baňos (1.5$). Cesta začíná být zajímavá, silnička se kroutí
podél skal, míjíme krásný vodopád, ale bohužel ho nestíháme vyfotit, škoda.
Odpoledne jsme v Baňos, konečně. Hned na autobusáku (který je současně
tržištěm se vším možným, ale hlavně s cukrovou třtinou) nás
odchytává nahaněčka a nabízí hotel San Francisco za 3$, bereme to. Máme
pokoj č.27 s plesnivou zdí, občas teplou vodou, protékajícím
umyvadlem a výhledem na řeku Rio Pastaza. Dokonce se nám podařilo dostat se
na střechu hotelu, odkud je krásný výhled na celé okolí. Nejvíce se těšíme
na sopku Tungurahua, která před několika lety zalila celé okolí hustou lávou.
Od té doby si prý pravidelně jednou za den odfoukne, zahřmí a pustí trochu
čmoudu ze svého nitra. Dneska je však v mracích a tak máme smůlu –
no nic, vyrazíme se na ní kouknout zítra. Po nezbytné koupeli vyrážíme do
města na jídlo. V průvodci doporučovaná restaurace Don de Marcelo je
silně předražená a prázdná. Končíme o pár metrů vedle v kuřecí
jídelně. Je to tady ošklivý, jídlo nic moc, malý porce a hrozná obsluha
– ani nevíme, jak se to tu jmenovalo, ale ode dneška je to U žida (podle
obsluhujícího chlapce). Jdeme se ještě mrknout na náměstí, cestou vidíme
otevřený obchod s dubovými rakvemi, no snad je nebudeme potřebovat.
Taky jsme si všimli spousty cestovek, budeme je muset zítra obejít a zjistit
ceny. Na hotelu ještě něco málo pereme a jdeme spát. Cárovi je furt ňák
blbě, tak dostává paralen.
PÁ
1. března
Vstáváme před
osmou, hygiena a vyrážíme do města, v pekárně kupujeme housky se sýrem,
bagetu, džus a jog. mléko (1,6USD) a jdeme posnídat na náměstí ke katedrále
(1929?). Cestou si prohlížíme nesčetné nabídky treků do džungle a do
hor. V 9,30 už šlapeme po strmé cestičce směrem k vulkánu Tungurahua.
Cestou stavíme u vyhlídky na Baňos – foto+kamera. A ťapeme dál, občas
fotíme kytky. Je to furt do kopce, trošku svítí slnko a fouká vítr, jsme
spocení. Vylejzáme na silnici, která vede k vyhlídce na vulkán. Jdeme
pomalu, hodně fotíme a točíme. Asi po hodince chůze nás dochází
domorodec Manuel s mačetou a závádí s Ivetou řeč. Doprovází nás
a ukazuje kytky. Vysomroval od Vency cígo-Larku (prej na noc). U domku s reklamním
štítem Sprite a Pilsener zastavujeme, kupujeme mu Manuelovi Fantu, sobě pivka
a fotíme se s indiánkou a jejími dětmi-dostali od nás bompari. Bereme
si adresu, chtějí fotky poslat. !!! IVETO !!! A jdeme dál, všude
okolo po kopcích se válí mlha. A už jsme tu, Manuel nám ukazuje svůj dům
(chatrč) a vede nás na kopec na vyhlídku. Čas 13hod. Máme počkat, mlha se
prý za chvíli zvedne a kolem 15hod začne vulkán čmoudit a prskat. Manuel si
říká o spropitné (prý pro děti na jídlo) - dostává asi 2,5USD. Sedíme
v trávě a čekáme. Nedaleko nás se pasou 2 býci, Václav si je chce
natočit, ale nechce riskovat a točí z dálky. I+V hrajou kostky(V.vyhrál),
Cára pospává. Býci jsou přivázaní jen na oko, vytrhávají kolíky a
najednou jeden běží přímo na nás. Neváháme a podle pravidla “Kdo uteče
vyhraje” se dáváme na útěk. Doufáme, že býk neproběhne lesíkem-bohužel
proběhl! Ivet se někde zasekla a bejk to pere z kopce za klukama. U větši
kaluže s vodou se zastavuje a kašle na nás. Oklikou jdeme na jinou louku
pozorovat vulkán. Občas se mlha trošku roztáhne, ukáže nám kousek hřebene,
ale na focení to ještě není. 15:19 vulkán si poprvé uprd, ale bohužel nám
není dopřáno vulkán vidět, neboť se všude okolo rozprostírá mlha, no
snad se to roztrhá…..17:20 neroztrhalo. A tak se po více jak čtyřech hodinách
čekání zklamaně zvedáme a zkratkou se vracíme do Baňos. Cestou potkáváme
človíčka v přilbě a s vysílačkou-byl odečíst seismograf. Máme
strach z bejků a teď se k tomu postupně přidalo několik útočných
psů obranářů. Vyplašení, zklamaní a utahaní se ocitáme v 18:30 v Baňos.
Zalejzáme do kuřátkový jídelny ve stylu CocaCola (jako jsou všechny ostatní)
a dáváme si 3x 1/4 kuřete s polívkou, hranolkama a rejží. K tomu
kolu, pivo a pro maroda Cáru (už třetí den má rýmu, teče mu z nosu a
bolí ho hlava) grande čaj s limetkou. Kuřete je strašně moc, prostě
kuře jako kráva, a je výborný. Ivet už nemůže a tak to dojíždí V.,
který si libuje, že mají výtečnou chilli omáčku. (8USD). Silně přežraní
se vracíme na hotel, cestou kupujeme čokoládu a pivo, asi nás natáhli, je
to hodně drahý 2,7USD. Na hotelu hygiena, Cára 2 paraleny a
všichni Delagil. Václav má dobrou náladu a rozdává indiánská jména:
Vencos-čichoFuta-smradlavá noha, Ivet-pihotlam(k)a-pihulda, Cára-Monty. Jdeme
spát, ale ještě půl hodiny si po tmě vyprávíme historky ze základky,
nejlepší je ta o Hladíkovi, jak vypouštěl kola u babety….
SO
2.března
Budíme se ve
čtvrt na sedm, Ivet chce ještě spát, Venca s Cárou kecaj a lepěj boty
(GAFA FOREVER…). 8:30 - necháváme v hotelu bágly, kupujeme pečivo, snídáme
na náměstí. Téměř celý den obcházíme jednotlivé
cestovky a zjištujeme kolik chtějí za třídenní trek na Cotopaxi.
Ceny jsou v rozmezí od 45 do 70 USD/den a os., což je pro nás nepřijatelné.
Vzdáváme to a rozhodujeme se, že vyrazíme sami bez průvodce na El Altar. V bance
měníme větší bankovky, z auta hrajou Pink Floyd – The Wall - točíme
to pro Ondruse. Cestou na oběd zkoušíme ještě jednu cestovku, jsou v ní
3 Izraelci a dohadují se o ceně. Když jim sdělujeme, že stejně jako oni
chceme na Cotopaxi, srážejí cenu ještě níž-ze 110 na 100, pak na 90 a když
přicházejí ještě dvě Holanďanky (ty chtěly původně do džungle, ale
nakonec je přemluváme na Cotopaxi) tak cena padá na neuvěřitelných
75USD/os/3dny. Platíme zálohu 50USD a zkoušíme si mačky. Pak jdeme na jídlo,
dáváme si 3x smaženou rybu s rejží a hranolkama, pivo, hugo a čaj.
Porce tak akorát, ale hodně kostí. Platíme 9,8USD. Jdeme do hotelu zaplatit
další noc a vyrážíme na pozdně odpolední výlet (16:30) přes řeku a jak
jinak než pořád do kopce. Cestou jsme obdarovali malýho klučinu bomparem a
taky jsme viděli jaxi místní natáhli přes silnici síť z igelitu, udělali
oplocení a hráli tam ten svůj divnej volejbal (taková přehazovaná). Po návratu
do města jdeme na internet, koupit pečivo na snídani a končíme v kuřecí
jídelně: 3x 1/8 kuřete,hran.,rejže,pivo,kola-6,1USD. Zpátky do hotelu - Cárovi
je hodně zle, 2 paraleny, penicilin a spát.
NE
3.března
Vstáváme v 6:30, sprcha, balení, snídaně a před 8ou vyrážíme do cestovky. Tam odkládáme nepotřebné věci, fasujeme cepíny, rukavice, boty - skelety a mačky, sedáky, čelovky a návleky. Včera přemluvené Holanďanky celou expedici vzdaly, takže nás nakonec vyráží otřískanou fordkou sedm - dva průvodci (Manuel - majitel cestovky, průvodce a řidič; Caesar – průvodce a výbornej kuchař, typickej Ekvádorec-snědá pleť,knírek,bílý zuby a široký úsměv), dva Izraelci a my tři. Po cestě ještě nakupujeme suroviny a v 10:15 opouštíme Baňos. Cestou nás předjíždějí závodní auta, prostě takový rally za běžnýho provozu. Stavíme u nějaké laguny, dále do Lacatungy, nakoupit ovoce na trhu a na oběd do „restaurantu“ Cotopaxi. Dostáváme polévku a ptají se nás jestli si dáme myš nebo morče, Ivet odmítá a žádá pouze hranolky a rýži. Ukecanější z Izraelců nejí a jde si koupit housku. V. s C. dostávají každý kousek asi morčete , chutná jako králík, ale je dost tuhý. Izraelci si dávají pouze salát-hrají si na vegetariány. Kolem druhé hodiny jsme u brány do národního parku Cotopaxi. Manuel platí za všechny vstup (15USD/os.) a už se vezeme k placu pro stany, je tady i chatka, začíná pršet. Stavíme stany v chatě (bouda bez oken), Caesar vaří čaj a připravuje popcorn. Náš cíl - Cotopaxi je zatím v mracích. Přestává pršet, mraky mizí a sopka s bílou čepicí se ukazuje v plné kráse – fotíme a točíme o 106. Kolem 15:30 vyrážíme na výlet k laguně, jde s námi pouze Caesar. Místo očekávané velké laguny vidíme pouze napůl vyschlé jezírko, a ke všemu začíná zase pršet a postupně se přidávají i kroupy. Caesar vysílačkou volá Manuela, který pro nás přijíždí autem. V chatě hrajeme kostky-učíme to Iraelce-mají z toho srandu, ale chytá je to. Je zima. Večeříme výbornou houbovou polévku s klíčkama a čočku s tuňákem. Pak ještě čaj na zahřátí a jdeme spát.
PO
4.března
Budíme se asi v 7hod, snídáme čerstvý ovocný salát (ananas, mandarinky, papája, jablka) s ovesnýma vločkama a jogurtem. Čaj z koky a chleba jako zákusek. V 8:10 jsme sbalený a vezeme se k laguně, odkud vyrážíme v 9:00 s cepínem v ruce na aklimatizační výstup na sopku Rumiňahui 4712m. Zpočátku (první hoďku a půl) se jde v pohodě, i když je to pořád do kopce. Izraelci vůbec neposlouchají rady Caesara a jdou si jak a kudy chtěj. Začínají jim docházet síly a energie, pořád vyžadují přestávky a vodu (nese jí Caesar). My, Češi ťapeme statečně za průvodcem, najednou se kolem vytrácí veškerá zeleň a začíná kamenitá suť, jde to znatelně pomaleji, ale už vidíme vrchol vulkánu. Po 3 a 1/4 hod jsme tam, Izraelci dorážejí asi 10 min po nás. Je tu děsná kosa, mlha a vítr. Cpeme do sebe Musle a ovoce, ještě foto a mažeme dolů. Cestou zpátky spadlo pár dešťových kapek, ale také vylezlo sluníčko. Vracíme se k autu, kde Manuel zatím přichystal velmi sytou bílou polívku s těstovinama, masem a nějakými broučky (Izraelci ji vylili). Po jídle nasedáme do auta a míříme k chatě pod Cotopaxi, cestou předjíždíme výpravu typických Němců - Alemanů. Naše dýchavičná Fordka začíná vařit a chcípá. Po chvíli naskočí a jedeme dál. Zastavujeme u takové, no boudy bez oken (4600m). Průvodci naznačují, že tady budeme nocovat - protestujeme, že nám slibovali nocleh na chatě (Refugio José Rivas). Máme smůlu a tak stavíme venku stan, Izraelcům přenecháváme “pohodlí” (křivé podlahy) uvnitř chatrče. Pořád je mlha a nic není vidět, ach jo. Manuel uvnitř boudy rozdělává oheň a Caesar vaří nudlovou polévku a čaj z koky. Po jídle (18hod) zalejzáme do stanu a snažíme se spát, venku vydatně prší. Vstáváme ve 22:30, balíme všechno do auta, snídáme vločky s banánem, navlíkáme se do sedáků, plast. bot a v půl jedný vyrážíme sopečným popelem kamsi vzhůru do mlhy. Už neprší, je krásně jasno, hvězdičky a tak… (prostě romantika – holky neváhejte – Cároš je volnej….) Míjíme chatu pod Cotopaxi, zůstává zde Mao, jeden z Izraelců, bolí ho koleno.
ÚT
5.března
3:30 - po třech
hodinách dupání v plastových botách jsme ve výšce 5000m tady začíná
ledovec. Nandáváme mačky a vážeme se po třech (Caesar-Cároš-Vašek /
Manuel-Iveta-Mika) na lana. Je pořád nádherně jasno, na cestu svítí měsíc,
v dálce je vidět osvícené Quito (podle mapy je vzdálená asi 50km) a v jiný
dálce jsou vidět blesky (bouřka). To nám ale nehrozí, protože jsme nad
mrakama. Cesta po sněhu jde hodně pomalu-zaseknout cepín, jedna noha,druhá
noha, …. a tak pořád dál dokolečka, občas stavíme na vydejchání. Ve stěně
před námi vidíme několik skupin lidiček s čelovkama. Cesta vypadá
nekonečně, pořád nahoru a všude kolem sníh a led, občas fotíme, ale pořád
je ještě tma, takže nic moc. Potkáváme dvě skupinky vracející se po neúspěšném
pokusu vulkán zdolat. Stavíme na napití a müsli. Před šestou začíná svítat
a my stále ještě ani nevidíme vrchol sopky. Ptáme se průvodců kolik ještě
– prý tři hodiny! Je znát řidší vzduch-hůř se dejchá, ale my to nevzdáváme
a s čím dál častějšími přestávkami se blížíme k vrcholu.
Ten je v 8:30 (po 8mi hodinách) DOBYT! Ivet si těsně pod vrcholem neodpustila
křest sopky zvracením a už jsme tu všichni. Obdivujeme jí, že to zvládla,
má od nás slíbený dortík s jahodou ze Světozoru. Vrcholové foto s doutníkem,
plechovkou piva a českou vlajkou na cepínu. Je odtud krásný rozhled-vidíme
včerejší úlovek Rumiňahuí a nejvyšší Ekvádorskou sopku Chimborazo
6310m. Vidíme toho mnohem víc, ale nevíme co je co, tak to alespoň fotíme a
točíme. Po necelé půlhodince kochání vyrážíme k sestupu. Všude je
mlha a je vidět jen na pár kroků. Na xichtech máme slun.brýle, jinak bysme
se z toho sněhu asi zbláznili nebo oslepli. Vedení se ujímá Vašek, za
ním je navázanej Cára a na konci je jistí Caesar. Druhá trojice (Miko-Ivet-Manuel
) jde za nimi. Cesta dolů ubíhá rychleji, Vašek s jistotou vůdce šlape
vepředu a udává tempo, které druhá trojice jaxi nestíhá (Manuel je dost
brzdí). Sestup zprestřuje výstupem a nemocí (pořád smrká,kašle…) zeslábej
Cára, kterýmu ujela noha a po břiše sjel kamsi dolů, naštěstí ho
zachytilo lano v ruce průvodce Caesara. Občas se někomu povolí mačka,
event. praskne bota, ale po v9ce jak 3 hod jsme u chaty. Je tady spousta mladých
lidí, který se na nás koukaj, jako bysme spadli z nebe / no vždyť tako
jo ! Dalších 20 min scházíme k autu, převlíkame se a jedeme zpět do
Baňos, cestou stavíme ve stejné restauraci, jako při cestě sem (cestou je pěkně
vidět Tungurahua). V Baňos se loučíme, vracíme vybavení, píšeme do
knihy referencí český vzkaz a jdeme do našeho hotelu San Francisco máme
pokoj č.13. Následuje očistná koupel, trocha praní a jdeme na večeři –
3x 1/8 kuřete, pití (5,5USD). Nažraní a umytí zalejzáme do měkkých
postelí a usínáme.
ST
6.března
Jsme vzhůru už
od osmi, ale do devíti se válíme, probíráme včerejší výstup a plánujeme
co dál, vypadá to na Tenu, Cocu a džungli. Venku svítí sluníčko. Sušíme
na balkóně stan, balíme a kolem půl 11tý vyrážíme na autobusák.
Kupujeme lístky do Teny (3,5USD) a jdeme do města. Kupujeme pečivo, snídáme
v parku a jdeme se kouknout po krámkách a za odměnu si kupujeme trička
s motivem Cotopaxi a pohledy. Venca kupuje sadu 5ti plakátů(14USD-2x
Cotopaxi, Chimborazo, Tungurahua,…). Bus má skoro 1/2 hod. zpoždění, ve dvě
vyjíždíme, sedíme opět jinde než máme, ale co. Cesta vůbec neubíhá,
navíc řidič dvakrát zapomněl odbočit, prostě peklo. Naštěstí je podél
cesty pěkná krajina, tak aspoň něco točíme. Po 5ti hodinách kodrcání
jsme v Teně. Je tu vedro a vlhko. Ani nestačíme vyndat bágly z busu
a už je kolem nás spousta naháněčů. Jsme z cesty tak unavení, že
jdeme hned na pivko a kolu. Přisedá k nám nahaněč z cestovky a
slibuje hory i s horákama. Kašlem na něj a jdeme přes město a přes řeku
hledat hotel. Nabídky jsou okolo 5-7USD, podle průvodce nalézáme jeden za
3USD-Amazonas. Fasujeme malej pokoj bez elektriky (potřebujeme dobít kameru) s hajzlem
a sprchou na chodbě. Jen si tu necháme bágly a jdeme do restaurace Cositas
Ricas na jídlo a pivko. Čekáme dlouho a když už to nesou, tak Vaškovo jídlo
vysypou na zem a do klína. Dáváme si ještě pivka, platíme 13,10 USD a
jdeme spát.
ČT
7. března
Budíme se
vedrem a opět kohoutem, ten kretén poprvé začal řvát už před půlnocí.
Ranní studená sprcha nás probírá, balíme, necháváme bágly dole v hotelu
a jdeme se podívat do místní ZOO a botanické zahrady na ostrově - Parque
Amazonico Laiser. Jsou tu hadi, opice, kolibříci, andulky, jaguár, prasátka,
capibary, želvy, srnky, taky spousta kytek a pěkná dřevěná rozhledna, hodně
točíme a fotíme. Děsně tu žerou komáři a tipky. Po dvou hodinách jdeme
do města zjistit ceny za treky do džungle. (25-35USD) a na jídlo. Jsme v podniku
Taz Burger. 2x papi carne compl., papi pollo, pivka, kola (7,1 USD). Rozhodujeme
se, jestli vezmeme nabídku 25USD nebo pojedeme zkusit štěstí do Cocy. Vítězí
Coca, vracíme se do hotelu pro bágly, cestou očumujeme krámky. Vašek chce
koupit foukačku, ale nakonec od ní upouští – snad v Otavalu. Chceme
ještě na internet oznámit domů, že jsme přežili Cotopaxi, ale je tu draho
3USD/hod. Na autobusáku zjišťujeme, že bus do Cocy jede asi za 30min a stojí
6USD. Opět tu potkáváme včerejší nahaněče, varují nás před Cocou, prý
se tam hodně krade a je tam nebezpečno.V půl druhý vyjíždíme, je před námi
víc jak 6 hod v autobuse. Sedíme úplně vepředu, je děsný vedro a paří
sluníčko. Cesta je stejně kamenitá jako všude jinde. V jednom městě
je rozbitej most, takže musíme přímo přes vodu brodem. Asi v polovině
cesty řidič staví na jídlo, jsme u vstupu do národního parku Sumaco, na místní
vulkán jsme si taky brousili zuby, ale nakonec jsme skončili na Reventadoru.
Jedeme dál, lidi nastupují a vystupují, zrovna teď nalezla skupinka
otrhanejch chlápků s mačetama, chvilku po nich muž s plynovou
bombou a kojící matka, sem tam studentík v předpisové uniformě-prostě
tady je možný všechno. Venku se rozpršelo, v dálce se dokonce párkrát
zablesklo. Cestující si nechávají zastavit dle potřeby, většinou v nějaké
vesničce (tři chatrče a reklama na Colu), ale také uprostřed džungle či
plantáže. Všude pobíhají toulaví psi nebo slepice. V půl osmý jsme
v Coce. Žádné zdržování a jdeme hledat hotel. Cestou koukáme po
cestovkách, ale vypadá to dost bledě a navíc je to tady hnusný. Po několika
pokusech nakonec končíme v Residencialu Tungurahua (3USD). Je to zatím
to nejhorší, v čem jsme spali, ale co tu jednu noc to vydržíme a ráno
už bude světlo. Světlo v pokoji se rozsvící šlusnutím, na stropě je
hučící ventilátor a hajzlíky jsou taky povedený. Jdeme ještě na jídlo
do hospůdky, kterou jsme si vyhlídli cestou. Objednáváme 3x kuře s rejží,
colu a pivka. Čekáme dlouho, Iveta mezitím stačila na záchodě spočítat
šváby. Uf, konečně to nesou. Kuře je malinkatý, je to spíš takovej vrabčák.
Snědeno, zaplaceno 7,5USD a spát.
Uf, to zas
byla noc-rány-bouchání-dupání-řev motoru-troubení. Kolem 7mý hod vstáváme.
Venku začíná opět pařit slunce, na verandě hotelu hraje TV. Necháváme tu
bágly a jdeme do cukrárny na snídani-sladké pečivo a litr mlíka 2,3USD.
Pak se jdeme zeptat do informační kanceláře na trek do džungle. Nabídka je
neuvěřitelná 50USD/den. Zkoušíme náš trik – max 100USD na osobu na 4
dny – no vida a jde to! Konečná suma je 320USD za všechny. Jdeme na hotel přebalit
bágly, do jednoho dáváme spacáky a věci na 4 dny do malejch batůžků.
Zbylé dva batohy necháváme v cestovce, fasujeme holiny – Baťovky,
platíme zálohu (1/2) a jdeme na internet (3USD!), jídlo a pivo. Venku je asi
40st., je to peklo. Dáváme si polívku a rizoto s banánem. V jednu
hodinu máme sraz v cestovce, cestou zjišťujeme, že jsme zapomněli v cestovce
průvodce. Vracíme se pro něj - uff, máme ho zpět. Taxíkem (platí Enrico)
jedeme asi dvě minuty na autobusák, tam nakládáme barel s benzínem,
bednu s jídlem, ovoce, plynovou bombu a vařič, nádobí a náš batoh se
spacákama. Vezeme se na střeše busu, je to fajn. A slunce pořád pere. Průvodce
se jmenuje Enrico-tak trošku kulturista, delší vlasy a knírek a sepraná kšiltovka
Nike. Po více jak dvou hodinách jízdy vystupujeme, odnášíme všechno k řece.
Přijíždí objednaná dlouhá kanoe s motorem. (Enrico chce 50USD navrch
– nasrat!). Nakládáme naše věci, nasedáme a něco málo přes hodinku se
vezeme po řece Rio Tiputiny. Cestou koukáme a srovnáváme s Vltavou, Ohří,
Lužnicí…Bohužel máme foťáky a kameru v báglu, takže nic. A jsme
na místě, je tu pár kanoí, asi 6 dětí, prase, pes, slepice, kuřata a
jeden dřevěný dům-přístřešek-tam budeme spát.. Děláme místním
divadlo tím, že se jdeme do řeky umejt. Potom vynášíme věci do domu,
Enrico začíná vařit večeři, my se povalujeme a hrajeme kostky. Začíná
se stmívat, svítíme si svíčkou, elektrika tu není, pouze agregát pro případ
nouze. Naše hra zaujala jak domorodce (hlavně děti) tak i Enrica, kterej se
dokonce i přidal a docela mu to jde. Poprvé vyhrál Vencos, pak Cára. Večeříme
výbornou polívku a něco jako lečo s rýží a tuňákem. K tomu
dostáváme ovoce z palmy čontadůro-zvenku to vypadá jako rajče, uvnitř
je to meruňka s peckou, ale chuť to nemá, od domorodců dostáváme mlíko
z juky (kořen), chutná jako jogurt. Připravujeme spaní, moskytiéry a
jdeme spát. V noci řval kohout.
SO
9. března
Vstáváme
brzo s kohoutem, snídáme pečivo se sýrem, máslem a ananasovou marmeládou,
kafe a kakao. Balíme, Enrico nám ukazuje všemožné léčivé rostliny, ale
taky kafe, kakao a kopřivy. Navlíkáme se do holínek a kolem osmé už se
vezeme v lodi, je sice menší než ta včerejší, ale aspoň do ní tolik
neteče. Jedou s námi ještě dva mladíci. Cestou hodně fotíme a točíme:
opice, tukany, motýla, hnízda ptáků, stromy. Párkrát stavíme, Enrico vždycky
na chvíli odběhne a vrátí se s nějakou léčivou rostlinou, ale třeba
taky s čajovými lístky. Občas míjíme palmovou chýši, ale najednou jako
když utne, nikde nic, jenom my, voda a džungle. U opic se Cárovi posral foťák
(paměťová karta) - je nasranej. Po 3hod. jízdy stavíme, vynášíme věci,
Enrico s mladíkama čistí mačetou místo pro přístřešek, který staví
z igelitu, na zem klade palmové listí a okolí polejvá petrolejem – kvůli
hmyzu. Obědváme ananas a pomeranč. Je horko přes 30st. Asi půjdeme chytat
do laguny piraně. Jo šli jsme a uřízli jsme si pěknou ostudu - zatímco
„domácí“ vytahali asi 6 piraň, V. s C. chytili po jedné rybičce a
ještě to nebyly piraně (vaičiči) a Ivet to vzdala hned na začátku-přetrhla
vlasec a šla raději fotit. Jinak jsme viděli taky rejnoka-mantu. Cestičku
zarostlou džunglí vysekával Entrico mačetou. Cestou zpět jsme si byli připravit
místečko na noční čekání a koukání se na kajmany. Po návratu jsme se
vykoupali v řece (bez piraň), namazali se repelentem. Cára si zalez pod moskytiéru a píše deník. Venca s Ivetou
hrajou venku kostky a Enrico dělá jídlo. Večeříme samozřejmě nachytané
ryby, k tomu rejži a vařený maniok-kořen yuky. Po večeři chvíli kecáme
a pak vyrážíme na noční pozorování kajmanů, bohužel se žádnej neukázal.
Na jednom místě Enrico chvíli koukal a do vody, najednou švihnul mačetou a
vytáhnul velikýho ancistrusa (rybu). Po návratu (20:30) jsme zalezli a šli
spát. Ještě chvíli posloucháme a nahráváme zvuky džungle.
NE
10. března
Po snídani
(vejce) balíme tábor, jdeme asi na dvě hodiny do džungle, Enrico nám
ukazuje různé léčivé rostliny a jejich plody. Houpali jsme se na liáně.
Taky jsme viděli žáby všech velikostí, želvy, pár ptáků a opice. Po návratu
naházíme vše do lodi a proti proudu vyrážíme vstříct dalším dobrodružstvím.
Asi po hodince zastavujeme a jdeme asi 1/4 hod k ohromnýmu stromu, fotíme.
Cestou jíme meloun. Po další hodině jízdy stavíme u břehu, vynášíme věci
z kanoe a u malé chýše domorodce Peera přebalujeme jen nejnutnější věci
na výlet k další laguně. A už vyrážíme, jdeme my 3, Enrico a Peer.
Cesta džunglí je krásná, ale holiny jako turistický boty v 30ti stupňovým
vedru při 100% vlhkosti fakt nic moc. Enrico prosekává zarostlou stezku mačetou
a my funíme za ním. Cestou Ivet málem šlápla na nebezpečného hada-Ekis.
Po více jak dvou hodinách jsme na místě-zarostlá louže uprostřed džungle.
Jsme zpocení a smrdíme, nalétávají na nás hejna velkých rezavých mušek,
naštěstí nekoušou. Převlékáme se do suchého, do sandálů- pro scvrklý
nohy z holin je to úleva. Enrico vyrábí přístřešek, Peer vysekává
výhled, abysme v noci mohli pozorovat kajmany. Potom Peer rozdělal za
pomoci benzínu oheň a z ptačího hnízda vyndal dvě mláďátka kanára,
prý jako návnadu na ryby. Václav má chuť na pivo. Nahoře na kopci dupal
asi tapír, byl to docela rámus. Zatímco Enrico chytal ryby – vytáhnul 3 pěkný
kousky, tak Peer přichystal večeři – kuřecí polévku z pytlíku, k tomu
tuňák, zelenina a rýže. Pozorujem Tarantule a světlušky (autíčka). Kolem
sedmý hodiny jako když utne a veškerá havěť jako moskyti, komáři a spol.
přestala otravovat, je klid. Posloucháme zvuky džungle a pozorujeme kajmany
na druhém břehu, vidíme ve světle baterky jejjich veliké oranžové oči-dohromady
asi 4 kajmani. Sedíme, kecáme asi do 20:30, ještě nahráváme noční zvuky
džungle a usínáme.
PO
11. března
Dneska
má Cárova maminka narozeniny. Vše NEJ! Budíme se brzo-okolo sedmé, možná
ještě dřív. Peer s Enricem zažehávají benzínem oheň-blaf, a
chystají snídani. Postupně balíme a snídáme tvrdý sladký housky se sýrem,
kafe, kakao a opečený banán. V osm vyrážíme zpět, jdeme v pohodě
hodně zastavujeme a Enrico nám stále ukazuje různé léčivé a užitečné
rostliny a stromy. Ochutnali jsme vodu z liány, ošetřili jsme si rány
šťávou (krví) ze stromu a ochutnali jsme listí (něco jako salát). Po dvou
hodinách jsme zpět u Peetovi chatrče, chvíli odpočíváme a pak opět proti
proudu vyrážíme dál. Asi po dvou hodinách stavíme a jdeme k vodopádu-umýt
se a hlavně svlažit spařený těla. U vodopádu fotíme motýla a koupeme se.
Pak se vracíme zpět k lodi. Cestou ochutnáváme ovoce Cambia. Kánoí zpátky
proti proudu do vesničky, kde nás před 3mi dny vyplivnul autobus. Čekáme
asi 20 min a už je tu bus. Nakládáme naše krámy, nasedáme dovnitř a
vezeme se do další vesnice. Tady bus zastavuje, my vystupujeme a jdeme na
pivo. Ani ne po hodince má Cára s Václavem dohromady 5 piv, Enrico
stihnul sám 4 a už se vezeme do Cocy. My sedíme na střeše, Enrico v buse
hučí do dámy v letech, kterou jsme vezli na lodi. Řidič jede jako
prase, Cáru trápí močák, ale naštěstí stavíme a zatímco Enrico kupuje
pivka tak Cároš utíká močit. Dostáváme piváky na střechu a jedeme dál.
Po čase Cára opět skučí kvůli čůrání, a tak se přesouvá dozadu a za
jízdy si ulevuje (autobus má vzadu takovou ohrádku). Opět stavíme –
Enrico nakupuje malý lahváčky. Cára zase močí. Po dvou hodinách jsme v Coce
(17 hod). U Enrica bereme bágly a jdeme nakoupit suvenýry-foukačku 6USD,
rainstick 7USD. Kupujeme lístky do Teny za 6USD na 19:30. Enrico jde pořád s námi-i
na jídlo: kuře, hranolky,rejže+teplý pivo s ledem. Po jídle se loučíme,
jdeme se projít a do cukrárny na dorty a limošku a na bus do Teny. Odjezd
19:30 je opožděn o 10 min., protože bus přijel úplně plnej a nejen my si
nemáme kam sednout. Nakonec řidičův pomocník vyhazuje z našich míst
černý pasažéry a my konečně sedíme. V buse je děsný horko tipuju
tak na 50st., venku je o 20st. míň, všichni se potí a smrdí jako my. Alespoň,
že jsou otevřený okýnka a vzduch proudí skrz bus.
Ačkoliv to vypadalo děsivě, tak cesta proběhla v klidu, dokonce
jsme i něco málo naspali.
ÚT 12. března
V
0:45 jsme v Teně na autobusáku, jdeme zjistit spojení do Quita-paráda
jede to v jednu hodinu (5USD/os). Kupujeme si do busu ledovou colu a
jedeme. Sedíme vepředu, bus je poloprázdnej, za chvilku usínáme. Kolem půl
pátý se budíme v Baeze, venku se znatelně ochladilo a tak nám je v sandálkách
a kraťasech jaxi zima. Choulíme se a snažíme se ještě spát, je fakt kosa,
brrrr.. Po sedmý hod. ráno jsme v hlavním městě – snídaně na
nautobusáku, záchod a jdeme koupit lístky na bus do Otavala-jede to asi za 5
min.(1,5USD/os). Nějakej debil nás přesvědčuje, že jen jeho bus je ten
pravej-dáváme dolů bágly, ale pak zjišťujeme, že náš lístek je do jinýho
busu a tak zase jako blbci všechno přendáváme. V osm už se my (a
dokonce i naše bágly) vezeme do Otavala, venku zatím vylezlo sluníčko a hřeje.
V TV běží něco jako snídaně s Novou, ale španělsky. Kus za městem
přistupuje matka s dítětem a sedne si k Cárovi, dítě zvrací do
uličky. Po dvou hodinách vystupujeme v Otavalu. Začíná pěknej pařák,
ufff. Cára se rozespal a je ještě víc nahluchlej, než jindy. Václav na něj
křičí. Docela nás překvapuje, že nikde nejsou žádný stánky s indiánským
zbožím-kvůli tomu jsme přece tady! Jdeme přes město do hotelu. Zkoušíme
jeden podle průvodce, ale je drahej (5USD-bez sprchy). Zkoušíme to za rohem v hotelu
Santa Fé, cena 3USD je v pohodě. Na pokoji padáme na postele-ufff po
16,5 hod. sezení v buse konečně pořádná postel! Dáváme na sluníčko
usušit mokrý věci z džungle, postupně se sprchujeme a pereme nejnutnější
věci a smradlavý hadry. Pak jdeme na jídlo, venku se ochladilo, rozhodně to
není na kraťasy, triko a sandály bez ponožek. Zalejzáme do jídelny, Ivet
si dává hamburger s hranolkama a colu, kluci maj menu: polívka, kousek
vepřovýho s hranolkama a rýží, k tomu miska pražený kukuřice,
salát a džus. Potkáváme tu sympatického chlápka - černocha, kterej to zná Suchdole-„nejlepší
je „cholky, smašák a pifo“. Platíme 3,7USD, pak se jdeme zpátky do
hotelu přiobléknout a znovu vyrážíme do města, začíná trošku pršet.
Okukujeme krámky se svetry a vlnou, ale nic nekupujeme. Konečně nalézáme tržiště
na Poncho Plaza. Nejprve jenom koukáme, ale pak se dáváme i do nakupování:
Iví
a Venca:
2
trika 8,5USD (pův. 2x 6USD)
hamaka
8USD (pův. 12USD)
2
koberce 27USD (pův. 39USD)
Cároš:
hamaka
8USD (z 12USD)
kalhoty
3USD+1 grátis (z 6USD)
košile
4USD (z 5USD)
kloboučky
2USD
náramky
2USD
J edna
trhovkyně se nás ptá odkud jsme, když se dovídá že Checo, hned nám
ukazuje, že všechny ty korálky jsou bižuterie z Jablonce. Trhovci
pomalu balí krámky a náměstí se vyprazdňuje. Jdeme na hotel, prohlížíme
si nakoupené zboží a počítáme zbývající dolary a nezbytné výdaje. Vaříme
na liháči večeři-těstoviny. Cára zjišťuje ztrátu nože (asi zůstal v hotelu
v Coce, ach jo), následně nešikovně rozsypal chleba po pokoji, prostě
má svůj den. Houbový těstoviny jsou bez chuti, ale hodně pepře pomáhá.
Vašek studuje zlobivou kameru. Hrajeme kostky na novém koberci, jelikož
hrajeme s jinejma kostkama než obvykle, tak to moc nepadá. Náhodou vyhrál
Cára, stačilo mu k tomu pouhých 863b. Jdeme spát.
STŘ 13. března
7.30
všichni máme průjem. Jdeme do města pro hodně sladký pečivo a na snídani,
v hotelu vaříme čaj a kakao. Kluci do sebe slovně rejpou, Iveta z toho
má srandu. I+V zkouší zabalit foukačku do koberce a následně do báglu-snad
to ňák půjde. Dopoledne vyrážíme do města nakoupit zbývající drobnosti
pro ty, co zůstali doma. Zase jsme utratili spoustu peněz, ach jo. Ivet
koupila 4balíky vlny (8USD). Kolem jedné hod. se vracíme na hotel, vaříme
polívku, obědváme a odpočíváme. V+I vyráží na zeleninový trh nakoupit
velké lusky a chilli papričky, Cára zůstává na hotelu. Navečer se jdeme všichni
projít, cestou fotíme zítřejší cíl-vulkán Imbabura 4.609m, pak zalejzáme
někam na večeři-3x hamburger+hranolky a cola po 1,2 USD. V TV dávaj
Simpsnovi. Na cestě zpět kupujeme láhev rumu (0,7l za 1,9USD) na hotel. Tam
hrajeme kostky a popíjíme. Rum je výbornej. Ivet po druhém hrníčku dostává
chuť na cigárko-postupně jich vykouřila asi šest a k tomu měla několik
hrnečků coly s rumem. Kluci pijou jenom rum. Když už je dopito a my uléháme
ke spánku, tak Ivet nám se smíchem oznamuje, že se jí motá hlava a asi půjde
blinkat - nelže.
Budíme
se brzo, ještě před sedmou. Cára jde koupit pečivo ke snídani, Venca vaří
polévku, čaj a kafe. Iveta po včerejší pitce nevypadá nejlíp a rozmýšlí
se, jestli s náma vůbec půjde na sopku. Po snídani se rozhoduje, že půjde,
ale je na ní vidět, jak trpí, chudinka. Po osmé hodině vyrážíme, kousek
přes město a dál směrem k laguně San Pablo, cestou na nás neustále
útočí potulní psi-je to blbej pocit. Počasí je ideální na výlet-teplo a
pod mrakem. Trošku fotíme a točíme. Konečně jsme u laguny-vypadá jako
typickej jihočeskej rybník-bahňák, akorát má modrou vodu. Na březích vidíme
místní, jak perou prádlo. Uhybáme ze silnice a mezi políčky se vším možným
začínáme pozvolna stoupat vzhůru. Pořád na nás dorážej psi-mrchy. V deset
hodin potkáváme domorodce, dáváme se s ním do řeči. Zajímá ho
odkud jsme, ale Čechy mu nic neříkají. Tvrdí nám, že na vrchol vulkánu
je to dvě, max. dvě a půl hodiny cesty. To nás trochu uklidňuje, ale moc mu
nevěříme-známe svý lidi…. Stezka mezi políčky se zužuje, lidí a psů
ubívá, jen občas je vidět několikahlavé stádo krav. Políčka končí,
stezka se zvedá a my funíme pořád do kopce. Iveta v jednu chvíli vypadá,
že už neudělá ani krok, za chvíli však udělala to samý co včera večer.
Nakonec se nějak sbírá a vyráží dál, pro změnu opět do kopce. Stezka
vede podél koryta vyschlého potoka, najednou nevíme kudy dál a tak to bereme
vpravo vzhůru do travnaté stráně. Trsy trávy nás šlehají do lýtek, to
zas budeme vypadat. Konečně jsme na hřebenu a vidíme, kolik nás toho ještě
čeká-moc! Iveta se rozhodla, že nebude pokoušet osud a oznamuje nám, že
tady na nás počká-je 13:15. Cára s Vencou tedy vyrážejí sami k vrcholu,
pořád vzhůru travnatou strání, už vidí její konec a začátek skály,
ale mají to ještě sakra daleko. Kolem druhé hodiny končí tráva a začíná
skála, vřes, a něco jako kosodřevina. Po necelé hodině škrabání se vzhůru
jsou téměř na vrcholu, zbývá jen pár desítek výškových metrů, jenže
už jaxi není kudy a sil také už nemáme nazbyt, rozhodujeme se pro sestup.
Ještě pár záběrů, musli tyčinka a zpátky. Dolů to jde znatelně lépe,
ale taky žádnej med-ozývají se odřené nohy z holinek a Vencův otlučený
kotník. Ivet nalézáme v podstatně lepším stavu, než jsme jí tu
zanechali. Svačíme housky s tuňákem, dopíjíme vodu a opět strání
dolů ke korytu potoka. Vencu kromě kotníku začíná pobolívat hlava asi z těch
výškových změn. Cestou nabíráme vodu, sterilizujeme jí a makáme dolů.
Trošku se zatáhlo a spadlo i pár kapek deště. Potkáváme stádo krav a
bejků, máme z nich strach a čekáme až je pasáček odvede někam dál.
O kus níž stojí přímo na cestě další stádo, ach jo! Míjíme ho v pohodě
a už jsme opět mezi políčky. Všichni po nás chtějí peníze-za focení,
na jídlo nebo jen tak, protože jsme gringos. Rozhodujeme se, že kopec před
Otavalem obejdeme z druhé strany. Chyba-není tu asfaltka, ale prašná
cesta, opět se spoustou útočných psů-naštěstí jsme vybaveni holemi, ze
kterých maj respekt, ale i přesto na nás občas nějakej vyjede. Vaška bolí
kotník čím dál víc. Nakonec se úspěšně, už téměř za tmy vracíme do
Otavala. Po cestě se nám naskytl nádherný pohled na večerním sluncem osvícený
nedobytý vulkán Imbabura, tak fotíme a točíme. Cestou rozhodujeme, že se zítra
vykašleme na návštěvu monumentu na rovníku a pojedeme rovnou do Quita. V Otavalu
po chvíli hledání zalejzáme do hospody (až na druhej pokus – v první
měli jenom jedno pivo a ještě teplý), objednáváme piva a kuře s rejží,
bramborama (studenejma) a polívkou. Všichni jsme pěkně vyřízený-nejvíc
to dává najevo Cára a vylejvá misku s chilli omáčkou. Po jídle jdeme
na hotel, uvolňujeme zničený nohy ze sevření bot, sprchujeme se (teče teplá
voda!), Cára píše deník a jdeme spát. Určitě to bude zasloužený odpočinek.
Dobrou noc.
PÁ 15. března
Ráno
nás asi v 6hod vzbudil zpěv nějaké šílené ženštiny, okřikli jsme jí a
spíme dál-skoro do půl 9tý. Do města pro pečivo, zabalit bágly a na
autobusák. Odchod v 10.15. Kolem půl jsme na autobusáku, hned se nás ujímá
nahaněč a za 1,5 USD se vezeme do Quita. Kolem jedné jsme tam, jdeme rovnou
do Grand Hotelu, vyzvedáváme letenky a poslední peníze, ověřujeme
rezervaci letu a jdeme do města na jídlo: rybí polívka, maso s rýží
a čočkou a hugo za 3 USD pro všechny. Cároš chce koupit bráchovi Ekvádorský
národní fotbalový dres – ačkoliv v něm tady chodí každý druhý
kluk, tak ho nikde nevidíme prodávat, nakonec ho nálezáme ve značkovém
obchodě (14USD). Taky kupujeme CD, chilli omáčky, pivka, rum, banánky pro
Beru a cigára. Kolem pátý se vracíme na hotel na pokoj, naposledy přebalit
bágly, objednat tágo na ráno na letiště a do koberce zabalit foukačku a
vlnu. Jdeme na poslední večeři-velký dobrý kuře s rejží a
hranolkama (co jinýho), k tomu pivka a kola (11USD). Cestou ještě cigárka
a pivka na hotel, Ivet se myje a Václav holí. Uléháme, ale před zítřejší
cestou domů nemůžeme nějak usnout a navíc se nám bouří střeva. Nevíme
po čem, ale všichni máme srajdu jak bič. Každý z nás přes noc několikrát
využil zázrak, zvaný záchod.
SO 16. března
Moc
jsme toho nenaspali, vstáváme kolem půl sedmý, pro změnu jdeme opět na záchod,
, dopíjíme pivka, cpeme do sebe Reasek, Endiaron a suchý housky ze včerejška.
V sedm už sedíme v taxíku a vezeme se na letiště. Černý taxikář
nadává na černocha, kterej mu vjel do cesty-negr! Před půl jsme na letišti
a víc jak půl hodiny čekáme na odbavení a kontrolu (velmi důslednou), ale
naštěstí je vše OK. Uff, rumy prošly. Při vyřizování letenek (bohužel
nesedíme spolu) se Venca Ivety zeptal, kdy se platí těch povinných 25USD
(odletová taxa). Iveta vyjekla a směsicí španělštiny s angličtinou
se u slečny za přepážkou dožaduje vrácení odbaveného batohu, ve kterém
je těch 75USD. Slečna se téměř po hlavě vrhla na pás mezi zavazadla a
zachránila nás. Přesně na čas se náš Boing 757 odlepil od země a my opouštíme
Ekvádor, který nám byl na měsíc domovem. Let probíhá bez potíží, obědváme
hovězí s něčím. Ke kafíčku jsme si dali víno, protože neměli
pivko, ach jo. V Miami přistáváme na čas, v 13.50. Jdeme asi kilometr přes
letištní halu na imigrační, po vystání více jak půlhodinové fronty nám
úředník-dvoumetrový černoch vysvětluje, že když máme víza musíme
vyplnit jiný papíry, než máme. To se celé opakuje ještě jednou, ale
nakonec se nám podařilo vyplnit vše tak jak má být a přes další kontrolu
jsme se dostali k našim batohům. Nakládáme je na svá bedra a opět víc
jak kilometr k odbavení. Iveta a Cároš do sebe rvou Reasec maj pořád
průjem. Cárovi to letí v 16.50, V+I frčej až v 20.30, sraz maj zítra v Londýně,
snad se najdou……. . Jo tak se nám nakonec podařilo se najít 12.00. I+V šli
z terminálu pěšky, na rozdíl od Cáry, kterej jel letištním busem a
vyhnul se tak imigrační kontrole. Jdeme na kostky, Venca si dává cigárko,
po dvou hodinách se na obrazovce objevuje číslo naší Gate-22. Na osobní
prohlídku jde Cára, pak už jen letadlo, o 20 min zpožděný start, a kolem půl
šestý bysme měli bejt v Praze na Ruzyni.
chceš další ? - zkus Indonésii